Probuzení do chladného nedělního rána není po „Párty na pláži“ pro zúčastněné žádný med. Venku to vypadá všelijak, v žaludku to vypadá snad ještě hůř a předpověď na 9.5.2010 údajně taky nebyla nic moc. Ale tomu já naštěstí nevěřím. Kolem desáté hodiny ranní projdu oblíbeny web in-pocasi.eu, pustím si aktuální simulaci a satelitní snímky a je to jasné! Už jim píšu, už jim píšu.
Dušan, to je jistota. Honza kývne taky vždycky. Tomo, Jíťa a čokoládová královna večírku Sára sice malinko zaváhají, ale nakonec je udolám, no a holky ze spinu? Beze strachu jedou s námi. Tohle bude skvělá jízda, tak jen doufám, že nám to nezhatí počasí. Znáte ty naše „rosničky“, co mají slunce v duši, ale o počasí nic moc neví …
Výjezd o půl jedné z Ostrohu a už tady se mi to pěkně nabaluje. Sraz z Honzou, rychlé dovybavení, vynulovat tachometr a jde se na to. Nová Ves a rázem je nás o dva a kousek víc. Tomo, Jíťa a Sára jsou tu v plné polní. Kunovice a fenomén Dušan. Neváháme a po rychlé seznamce se pokračuje. Dáme jednu krátkou zastávku ve Starém Městě na závodech motorek, hodíme rychlé echo holkám a vyrážíme vstříc dobrodružství. Babice, to je „depo“ naší druhé Jitky … no a pak už nám zbývá jen Spytihněv a Jana, díky níž je náš tým kompletní. Než sem ale dorazíme, užijeme i malinko blbinek při přejezdu přes (pod) mostky. Jeden z těch stoupáčků je poměrně zrádný a na jeho vrcholu je sjezd odkloněný ostře doprava, což se stalo osudné Honzovi. Nahoru vyletěl těsně za mnou, ale dolů to už vzal po vlastní ose. Přes řidítka směr travička. Naštěstí dobře seskočil, nechal kolo kolem a „ustál“ ten pád menším kotoulkem. Nic se neděje, jede se dál …
Skupinové foto v úvodu tohoto článku sloužilo jako menší uklidňovák, protože když nás Jana uviděla, jak si to hromadně smažíme,málem to hned za jezem nabořila špalků. Nakonec to ale uřídila, takže pohoda a mohlo se fotit.
Námořníci, směr Kroměříž! Začalo to všechno vlastně až teď, po focení u jezu, kdy jsme osedlali své „jednostopé Šemíky“ poháněné tvrdou prací vlastních nohou a po stopách naší předcházející vyjížďky jsme se vydali vstříc kilometrům před náma.
Ve skupině je síla a to se opět potvrdilo. Jelo nás sedm a na stezce to bylo znát. Skupinky se všemožně měnily a o zábavu bylo vždy postaráno. Jakmile se jelo pohromadě, doslova před náma lidi utíkali. Nehledě na to, že mezi městy Napajedla a Otrokovice se k nám zcela nečekaně, né však nevítaně přidal osmý do party. Dušanův kámoš z Kunovic, který taky hodně trajdá. Dobrých lidí pohromadě není nikdy dost, takže neváhá a jede s náma až do Kroměříže. Ten je ale zatím ještě daleko …
Za Otrokovicemi nás čeká první změna kurzu. Namísto po hlavní komunikaci jedeme po břehu Moravy do Kvasic. U pár jedinců se na povrch dere touha po něčem k snědku, takže se pokusíme spojit příjemné s užitečným a zastavujeme v Kvasicích na fotbalovém stadionu, kde se právě odehrává utkání dorostu. Posezení pěkné, fotbalová trma vrma se taky dala, ale obsluha s prominutím jak u neandrtálců. Radši sem ani nejezděte. Z jídla se jen tak tak stalo alespoň občerstvení, posezení na sluníčku a vyblbnutí pro Sáru.
Raději jedeme dál, už to nemáme daleko a navíc do Kroměříže vede opět při řece Moravě vynikajícně provedené cyklostezka. Pravda je, že ji mají Kvasice dobře značenou, takže ji najdete i když nechcete, ale na druhou stranu ji vlastně ani nemůžete minout. Dobré je být stále v obraze, takže chválím umístění přehledné mapy okolí …
Jak už jsem psal, stezka je moc dobře udělaná. Široká, zpevněná při krajích. Nemám o její budoucnost strach (což mě zase vede k tomu paskvilu, co je z Ostrohu do Nové Vsi, ta se za chvíli rozpadne).
Neděle se nám již přehoupla do pozdějšího odpoledne přátelé a počasí? Jedním slovem - Luxus. Sice stále malinko fouká, ale to nám nevadí. Kroměříž máme již na dohled a to nás žene kupředu. Projíždíme slavnostně kolem dopravního značení a okamžitě se pídíme kudy do nějaké hospůdky na náměstí. Posedět, popapkat, relax … vše zaslouženě.
Cestu domů si malinko zpestříme a nahodíme i nějaký ten kopec, ať nás někdo nemá za rovinaté máčky (i když pravda je, že Jíťa byla letos na kole vlastně poprvé, já jí slíbil lážo plážo, takže by si rovinky cestou domů zasloužila, ale nakonec se nebránila …). Navigátor Dušan přesně ví, kudy kam, což je skvělé, nemusíme se o nic starat a jedeme.
Po pár kilometrech sice zjišťujeme, že trošku bloudíme, ale koho by to trápilo. Všechny cesty vedou do Říma a domů se tak jako tak dostaneme, ať se jede kamakoliv. Bereme to přes Trávník a pak brutálně stoupáme přes Těšnovice. Každý za to bere tak, jak mu jen síly dovolují a nahoře nás odmění výhled na všechno, co jsme dnes viděli. Kroměříž jako na dlani. Na vrcholu si vítězoslavně rozbalím mapu a hledím, co by se dalo vykoumat pro příště. Pak už vidím, jak se blíží první stihači a fotím. Hlava děravá tam tu mapu ale nechala. Promiň Jani … Kdyby jel někdo kolem, určo nám ji vrátí, neboj.
Není ale všem kopcům konec a i přes to, že náš nejmladší trajdalák Sára prakticky všechny kopce spokojeně prospala, tak nezahálela a dala tatínkovy v každém stoupání pěkně zabrat. Roztomilá holčička. Dává chlapům co pro to už od mala!
Užijeme si sjezd kolem Velkých Těšan a začneme opět stoupat. Příští „vysokohorská“ prémie? Vrbka. Následně stoupáníčko kolem Slovanského pohřebiště na vrchol hřebenu a oddych v podobě sjezdu k rozcestí na Novou Dědinu. Tady už to známe, tady jsem si trajdal včera. Tady už bude jen poslední kopeček a pak vzhůru dolů. Parádní a prakticky „nekonečný“ sjezd do Kudlovic. Tady nastane malinká organizační zrada, kdy se od nás oddělí holky směr Babice, zatím co mi frčíme směr Sušice. Omlouvám se za podcenění, ani jsme se nerozloučili …
I když ne přímo, tak nás déšť nakonec přeci jen dohnal. Za Sušicemi na stezce směr Staré Město. Je podjezd pod železnicí. Je moc pěkný, tedy až na to, že pod ním bylo po kolena vody. Hrdinně se vrhám do spárů té pekelné tůňky, ale ejhle. Je tam díra. Propadnu se o dobrých dvacet čísel a není v mé moci přejet, takže si jednou nohou „šlápnu“ a porejdím si v tom brčálku. Mňami. Až domů mě teď na tu nohu bude zima.
Víc hlav, víc ví. Po mém neúspěchu přejezd napříč padá, když tu náhle … po pravé straně se to dá přejít suchou nohou, byť z počátku malinko krkolomně. Bravo Peťane, ještě že tě s sebou máme, jinak by se dneska nikdo do ničeho nenamočil.
Ve Starém Městě se nám už celkem připozdívá a táhne na osmou hodinu. I přes to Tomo zvolí netradičně cestu při Moravě na stezku směr Kostelany nad Moravou. Fičíme s větrem o závod a nohy nám popohání vidina domova. Sjíždíme do kunovského lesa a tady nás opouští Dušan. Nabere směr Kunovice, kdežto naše kvarteto povalí přes les směr novoveské rybníky. Načasovali jsme si to výborně. Na čtverci provedeme poslední focení za západu slunce, teď už se nám nic špatného nestane, říkám si a padá mi kámen ze srdce. Domů je to kousek, pro nás pro všechny.
Dlouho jsem přemýšlel, co vám sdělím na závěr. Na tento článek netrpělivě čekáte víc než týden a mě napadá jediné …
Chci vám všem moc poděkovat za to, jak se to všechno zvládlo. Pro mě to byl po dlouhé době opět jeden z nezapomenutelných zážitků, ke kterému se ve vzpomínkách rád vrátím a věřte mi, že na těchto 100km nikdy nebudu vzpomínat ve zlém! Parádní sestava, vydařilo se počasí, spousta zážitků a neotřelá cesta tam i zpět. Nezapomenutelné.
No a co napsat vám, přátelé, kteří jste s náma tuhle tůru netrajdali? Vyjeďte a užijte si to stejně, jako já a naše partička. Nemusíte najezdit 100km, protože na tom vůbec nezáleží. Jde o to se odhodlat a vůbec ty paty z domu vytáhnout …
