Ve Veselí nad Moravou dáváme první servis na benzinové pumpě. Hromadně dohustíme kola a pokračujeme po zdejších stezkách. Bzenec-Přívoz a naše druhá servisní zastávka. Dušan má nějaké problémy. Jeho 29“ rudá střela od GF neletí tak, jak by si přál. Zjišťujeme závadu na zadní kotoučové brzdě, kterou nejsme schopní na místě efektivně řešit, proto zadní brzdu odděláváme úplně.
Člověk je nezmar a i když je to vyložený povaleč, zažije kde co. Já mám momentálně to štěstí, že se „válím“ na kole a nejsem na to sám, spolu se mnou trajdá hromada dobrých přátel. Drtit desítky kilometrů sám a sám, to už mám za sebou a nebyl to vůbec žádný med, ale kdo chce něčeho dosáhnout, musí taky něco obětovat. Vždy.
Já obětoval bytí. Jen si vzpomeňte, věděl o mě 4 – 5 let zpátky u nás v Ostrohu někdo něco? Jistě, rodina ano, ale vrstevníci mě klidně mohli považovat za mrtvého. Když na některé chvíle (povětšinou jízdy o samotě, jen se servisním autem za prdelí, případně nějaké maratony) teď vzpomínám, označuju to za dobu TEMNA, jak kdysi napsal jeden náš klasik. Ale kupodivu i toto období má své kouzlo. Mnoho lidí takto žije a dosáhnou vysoko. Mnoho lidí si to zkusí a čas od času se k onomu bytí vrátí jen pro ten pocit … moci?? Nedokážu ty pocity moc dobře popsat, člověk musí vědět, co se snažím říct. Musí vědět, co mu to dělá nejen s tělem, ale hlavně s myslí a vůlí.
I já bych se chtěl zkusit vrátit. No a není to zase tak vzdálená budoucnost. Dlouho jsem o tom přemýšlel, dlouho se mě na to lidé ptali, ale nejvíce mě k tomu naklonil souhlas od Petry a taky zpráva od člověka, ke kterému v tomto vzhlížím. Je to fakt dravec! Při našem „rozhovoru“ zmínil něco takového …
yo, zkusím IM ještě někdy dát :-)
Pokud se vše podaří tak, jak si to plánujeme, chtěl bych příští rok vydupat JUVACYKLO maraton Chřiby 2011 a vyšperkovat si obtížnost tím, že pojedu na 29“ šípu od SUPERIOR-u. Nebude to sranda a bude to bolet, protože nechci troškařit a chci se něčím „blejsknout“. Co když to bude naposledy?
Letošní ročník byl vynikající nejen obsazením, ale i počasí přálo a i přes to stoupák k rozhledně vyšláplo jen 7 závodníků, zbytek šel do „tlačenky“. To ale nejsou jediné ukazatele. Ten závod je zkrátka jedinečný.
Ale zanechme rozmluv a skončeme snění. Chci vás v tomhle článku taky trošku pobavit a poučit, proto se pustím do jednoho z našich zcela výjimečných nepodarků. Tahle epizoda se udála 2. května 2010. Příjemný slunný den na jižní Moravě s tradičním mírným vánkem. Cesty občas malinko zablácené od dešťů z dnů předešlých. Dobrá nálada a nohy v plné síle. Já, Dušan a Honza si to trajdáme směr Hodonín a pak kdo ví kam dál … tedy alespoň takový byl plán. Nádherná idylka.
Ve Veselí nad Moravou dáváme první servis na benzinové pumpě. Hromadně dohustíme kola a pokračujeme po zdejších stezkách. Bzenec-Přívoz a naše druhá servisní zastávka. Dušan má nějaké problémy. Jeho 29“ rudá střela od GF neletí tak, jak by si přál. Zjišťujeme závadu na zadní kotoučové brzdě, kterou nejsme schopní na místě efektivně řešit, proto zadní brzdu odděláváme úplně.
Po 200 metrech na to Dušan samozřejmě přestal myslet (kdo by nepřestal, brzdu berete jako jasnou věc) a snaží se tou brzdou přibrzdit do jedné ze zatáček. Je to ale matador a kočíroval to v pohodě i bez onoho přibrždění. Kilometry nám teď naskakují jedna báseň. Jsme přeci v bájném „hodoňáku“, ráji všech cyklistů, bruslařů a chodců s jejich mazlíčky. Jen si vzpomeňte, tenhle les a zdejší stezku už jsem vám popisoval minule.
Jedeme si tímhle rájem a po nějakých 10km dáváme nucený třetí pit-stop. Dušan má defekt. Všechno mám, oprava půjde jak po másle. Teda až na to, že měl Dušan nový, poměrně vysoký sjezdový ráfek, ze kterého šel hodně obtížně sundat plášť. Ale podařilo se, to zas né že né. Díru máme hned a je malá, takže lepíme. Zkusíme nahustit a ejhle, je tam druhá … třetí, čtvrtá …
To už nebyl plášť, to byl cedník. Cesta sem nám trvala 55minut. Lepení nám trvalo hodinu a půl a stejně to ještě nebylo hotovo (čekám tady kritiku, že mám vozit 29“ duši, ale ta by nám stejně nepomohla, protože jak se pak zjistilo, problém byl úplně někde jinde). Jak jsme si tam tak smrděli stále na jednom místě, začalo tam být čím dál víc komárů. Šílené. Nevěděl jsem jestli mám lepit, nebo plácat. Na druhý den jsem měl nohy jeden velký kousanec. Vzdáváme boj s větrnými mlýny a Dušan s Honzou jdou pěškobusem směr Rohatec. Já to obracím a sám to drtím směr domov pro auto a pak pro ně.
Nemyslím si, že na téhle vyjížďce je něco špatného. Takové věci se prostě stanou a člověk s tím nic nenadělá. Přinejmenším já jsem si po cestě domů pěkně hrábl a i Dušan, kterého to mrzelo asi nejvíc, protože kousek od místa, kde jsem je naložil měl defekt i den před tím, se nakonec v Ostrohu u pizzy uklidnil a vzal to sportovně.
Takže přátelé … Kolu zdar a ať vám drží plné duše =)
0 komentářů:
Okomentovat