Třesky, plesky … hromy, blesky …

Po pár kilometrech sice zjišťujeme, že trošku bloudíme, ale koho by to trápilo. Všechny cesty vedou do Říma a domů se tak jako tak dostaneme, ať se jede kamakoliv. Bereme to přes Trávník a pak brutálně stoupáme přes Těšnovice. Každý za to bere tak, jak mu jen síly dovolují a nahoře nás odmění výhled na všechno, co jsme dnes viděli. Kroměříž jako na dlani.

Probuzení do chladného nedělního rána není po „Párty na pláži“ pro zúčastněné žádný med. Venku to vypadá všelijak, v žaludku to vypadá snad ještě hůř a předpověď na 9.5.2010 údajně taky nebyla nic moc. Ale tomu já naštěstí nevěřím. Kolem desáté hodiny ranní projdu oblíbeny web in-pocasi.eu, pustím si aktuální simulaci a satelitní snímky a je to jasné! Už jim píšu, už jim píšu.

Dušan, to je jistota. Honza kývne taky vždycky. Tomo, Jíťa a čokoládová královna večírku Sára sice malinko zaváhají, ale nakonec je udolám, no a holky ze spinu? Beze strachu jedou s námi. Tohle bude skvělá jízda, tak jen doufám, že nám to nezhatí počasí. Znáte ty naše „rosničky“, co mají slunce v duši, ale o počasí nic moc neví …

Výjezd o půl jedné z Ostrohu a už tady se mi to pěkně nabaluje. Sraz z Honzou, rychlé dovybavení, vynulovat tachometr a jde se na to. Nová Ves a rázem je nás o dva a kousek víc. Tomo, Jíťa a Sára jsou tu v plné polní. Kunovice a fenomén Dušan. Neváháme a po rychlé seznamce se pokračuje. Dáme jednu krátkou zastávku ve Starém Městě na závodech motorek, hodíme rychlé echo holkám a vyrážíme vstříc dobrodružství. Babice, to je „depo“ naší druhé Jitky … no a pak už nám zbývá jen Spytihněv a Jana, díky níž je náš tým kompletní. Než sem ale dorazíme, užijeme i malinko blbinek při přejezdu přes (pod) mostky. Jeden z těch stoupáčků je poměrně zrádný a na jeho vrcholu je sjezd odkloněný ostře doprava, což se stalo osudné Honzovi. Nahoru vyletěl těsně za mnou, ale dolů to už vzal po vlastní ose. Přes řidítka směr travička. Naštěstí dobře seskočil, nechal kolo kolem a „ustál“ ten pád menším kotoulkem. Nic se neděje, jede se dál …

Skupinové foto v úvodu tohoto článku sloužilo jako menší uklidňovák, protože když nás Jana uviděla, jak si to hromadně smažíme,málem to hned za jezem nabořila špalků. Nakonec to ale uřídila, takže pohoda a mohlo se fotit.

Námořníci, směr Kroměříž! Začalo to všechno vlastně až teď, po focení u jezu, kdy jsme osedlali své „jednostopé Šemíky“ poháněné tvrdou prací vlastních nohou a po stopách naší předcházející vyjížďky jsme se vydali vstříc kilometrům před náma.

Ve skupině je síla a to se opět potvrdilo. Jelo nás sedm a na stezce to bylo znát. Skupinky se všemožně měnily a o zábavu bylo vždy postaráno. Jakmile se jelo pohromadě, doslova před náma lidi utíkali. Nehledě na to, že mezi městy Napajedla a Otrokovice se k nám zcela nečekaně, né však nevítaně přidal osmý do party. Dušanův kámoš z Kunovic, který taky hodně trajdá. Dobrých lidí pohromadě není nikdy dost, takže neváhá a jede s náma až do Kroměříže. Ten je ale zatím ještě daleko …

Za Otrokovicemi nás čeká první změna kurzu. Namísto po hlavní komunikaci jedeme po břehu Moravy do Kvasic. U pár jedinců se na povrch dere touha po něčem k snědku, takže se pokusíme spojit příjemné s užitečným a zastavujeme v Kvasicích na fotbalovém stadionu, kde se právě odehrává utkání dorostu. Posezení pěkné, fotbalová trma vrma se taky dala, ale obsluha s prominutím jak u neandrtálců. Radši sem ani nejezděte. Z jídla se jen tak tak stalo alespoň občerstvení, posezení na sluníčku a vyblbnutí pro Sáru.

Raději jedeme dál, už to nemáme daleko a navíc do Kroměříže vede opět při řece Moravě vynikajícně provedené cyklostezka. Pravda je, že ji mají Kvasice dobře značenou, takže ji najdete i když nechcete, ale na druhou stranu ji vlastně ani nemůžete minout. Dobré je být stále v obraze, takže chválím umístění přehledné mapy okolí …

Jak už jsem psal, stezka je moc dobře udělaná. Široká, zpevněná při krajích. Nemám o její budoucnost strach (což mě zase vede k tomu paskvilu, co je z Ostrohu do Nové Vsi, ta se za chvíli rozpadne).

Neděle se nám již přehoupla do pozdějšího odpoledne přátelé a počasí? Jedním slovem - Luxus. Sice stále malinko fouká, ale to nám nevadí. Kroměříž máme již na dohled a to nás žene kupředu. Projíždíme slavnostně kolem dopravního značení a okamžitě se pídíme kudy do nějaké hospůdky na náměstí. Posedět, popapkat, relax … vše zaslouženě.

Cestu domů si malinko zpestříme a nahodíme i nějaký ten kopec, ať nás někdo nemá za rovinaté máčky (i když pravda je, že Jíťa byla letos na kole vlastně poprvé, já jí slíbil lážo plážo, takže by si rovinky cestou domů zasloužila, ale nakonec se nebránila …). Navigátor Dušan přesně ví, kudy kam, což je skvělé, nemusíme se o nic starat a jedeme.

Po pár kilometrech sice zjišťujeme, že trošku bloudíme, ale koho by to trápilo. Všechny cesty vedou do Říma a domů se tak jako tak dostaneme, ať se jede kamakoliv. Bereme to přes Trávník a pak brutálně stoupáme přes Těšnovice. Každý za to bere tak, jak mu jen síly dovolují a nahoře nás odmění výhled na všechno, co jsme dnes viděli. Kroměříž jako na dlani. Na vrcholu si vítězoslavně rozbalím mapu a hledím, co by se dalo vykoumat pro příště. Pak už vidím, jak se blíží první stihači a fotím. Hlava děravá tam tu mapu ale nechala. Promiň Jani … Kdyby jel někdo kolem, určo nám ji vrátí, neboj.

Není ale všem kopcům konec a i přes to, že náš nejmladší trajdalák Sára prakticky všechny kopce spokojeně prospala, tak nezahálela a dala tatínkovy v každém stoupání pěkně zabrat. Roztomilá holčička. Dává chlapům co pro to už od mala!

Užijeme si sjezd kolem Velkých Těšan a začneme opět stoupat. Příští „vysokohorská“ prémie? Vrbka. Následně stoupáníčko kolem Slovanského pohřebiště na vrchol hřebenu a oddych v podobě sjezdu k rozcestí na Novou Dědinu. Tady už to známe, tady jsem si trajdal včera. Tady už bude jen poslední kopeček a pak vzhůru dolů. Parádní a prakticky „nekonečný“ sjezd do Kudlovic. Tady nastane malinká organizační zrada, kdy se od nás oddělí holky směr Babice, zatím co mi frčíme směr Sušice. Omlouvám se za podcenění, ani jsme se nerozloučili …

I když ne přímo, tak nás déšť nakonec přeci jen dohnal. Za Sušicemi na stezce směr Staré Město. Je podjezd pod železnicí. Je moc pěkný, tedy až na to, že pod ním bylo po kolena vody. Hrdinně se vrhám do spárů té pekelné tůňky, ale ejhle. Je tam díra. Propadnu se o dobrých dvacet čísel a není v mé moci přejet, takže si jednou nohou „šlápnu“ a porejdím si v tom brčálku. Mňami. Až domů mě teď na tu nohu bude zima.

Víc hlav, víc ví. Po mém neúspěchu přejezd napříč padá, když tu náhle … po pravé straně se to dá přejít suchou nohou, byť z počátku malinko krkolomně. Bravo Peťane, ještě že tě s sebou máme, jinak by se dneska nikdo do ničeho nenamočil.

Ve Starém Městě se nám už celkem připozdívá a táhne na osmou hodinu. I přes to Tomo zvolí netradičně cestu při Moravě na stezku směr Kostelany nad Moravou. Fičíme s větrem o závod a nohy nám popohání vidina domova. Sjíždíme do kunovského lesa a tady nás opouští Dušan. Nabere směr Kunovice, kdežto naše kvarteto povalí přes les směr novoveské rybníky. Načasovali jsme si to výborně. Na čtverci provedeme poslední focení za západu slunce, teď už se nám nic špatného nestane, říkám si a padá mi kámen ze srdce. Domů je to kousek, pro nás pro všechny.

Dlouho jsem přemýšlel, co vám sdělím na závěr. Na tento článek netrpělivě čekáte víc než týden a mě napadá jediné …
Chci vám všem moc poděkovat za to, jak se to všechno zvládlo. Pro mě to byl po dlouhé době opět jeden z nezapomenutelných zážitků, ke kterému se ve vzpomínkách rád vrátím a věřte mi, že na těchto 100km nikdy nebudu vzpomínat ve zlém! Parádní sestava, vydařilo se počasí, spousta zážitků a neotřelá cesta tam i zpět. Nezapomenutelné.

No a co napsat vám, přátelé, kteří jste s náma tuhle tůru netrajdali? Vyjeďte a užijte si to stejně, jako já a naše partička. Nemusíte najezdit 100km, protože na tom vůbec nezáleží. Jde o to se odhodlat a vůbec ty paty z domu vytáhnout …

Zobrazit celý článek ...

Dva na dva

Ale dost bylo srandiček, je čas trajdat dál. Čeká nás ještě pěkných pár kilometrů a hlavně spousta zábavy, než dorazíme domů. V Otrokovicích si prožiju malinké, leč velmi příjemné déjà vu. Tady se toho odehrálo. Nezapomenutelná střední … No a místní cyklostezka? Tak to je taková lahůdka, jako pěti-hvězdičkový hotel, nebo grilované koleno ze Spyťáku.

Nazdar kolaři. Jsem tady s další troškou do mlýna. Zážitky z posledního týdne jsou opravdu famózní, tak jen doufám, že na nic nezapomenu a že vám vše pěkně přiblížím a těm, kterých se to taky týkalo, že to pěkně připomenu.

Nevím proč, ale lidi z jízdy se mnou mají strach. Často o vyjížďce mluví, slibují hory doly, ale na kolo se se mnou nevydá skoro nikdo. Pravdou je, že u nás koluje příběh o jednom z místních nadšenců, co to na kole se mnou zkusil a dopadlo to tak, že si zlomil klíční kost a měl otřes mozku, ale to se může stát komukoli kdykoli. Nehledě na to, že jsem ho varoval …

Toto ale nic nemění na tom, že rosteme. Můj vnitřní kompas dostal dobré hodnocení od Toma Wilima a to pravděpodobně přispělo k tomu, že lidi za spinningu hodily strach za hlavu a rozhodli se s náma trajdat. Smekám … a doufám, že toho nezalitují i když nás potkají nějaké nedobroty, co musí člověk prostě překousnout. Lidi co se mnou jezdí doufám vědí (a už si to jen utvrzují), že mi můžou ve všem věřit. Nemyslím teď jen dobře naplánovanou trasu nebo počasí, ale taky servis, péči, jakoukoli radu … to že si se mnou chcete do kopce či z kopce zadivočit, ale taky to, že s váma mám zvolnit a dopřát tělu malinko oddych … jen se nebát říct, nebo se zeptat! Já tuto odpovědnost hrdě přijímám a vždy se snažím být připravený a nezklamat. Je to velice podobné tomu, jak vám „vládnu“ na spinningu. No a tam mi už věříte naprosto bezvýhradně. Děkuji.

Ne jinak tomu bylo i při událostech tohoto víkendu, kdy jsem si dopřál vše, co od kola očekávám a dokonce jsem dostal i mnohé navíc díky tomu, že jsem nemusel myslet na to kam se jede a nechal se unášet krásou trasy, kterou pro nás 8. května 2010 naplánovaly Jana s Jitkou.

Vyrážím jakožto osamělý jezdec vstříc tomuto dobrodružství něco po 13. hodině. V Kunovicích na mě již čeká šinkanzen Dušan, který má po událostech minulých totálně předělané, seřízené a opravené kolo. Ve dvojku jedeme směr Uherské Hradiště a už se těšíme na parádičku v podobě cyklostezky při Baťově kanálu směr sever.

Přesně u první plavební komory se potkáváme s vedoucíma dnešního zájezdu. Nebýt mého včasného zásahu (tohle jsem chtěl vždycky napsat, miluju „S čerty nejsou žerty“), tak se mineme. Jitka s Janou byly rozšlápnuté, jak na Tour de France. Rychle probereme co a jak a vyrážíme směr Babice. Tady přes město na Kudlovice a vzhůru k výšinám přes kudlovskou dolinu a zdejší krásné prostředí plné potůčků, příjemného lesa, mírného a dlouhého stoupání. To vše za minimálního provozu.

První přestávka se nám malinko nepovedla, protože zdejší osada (hospoda/restaurace/kemp) byla z nepochopitelných důvodů zavřená. Nedá se nic dělat, prohodíme jeden dva drby a šviháme dál do kopce až k rozcestníku Kostelany X Nová Dědina.

Tady už jsme skoro na vrcholu hřebene, zbývá nám opravdu jen kousek a následuje sjezd do Nové Dědiny, kde zastavujeme v příjemné hospůdce a dopřáváme si zaslouženou první občerstvovačku. Malinko s holkama probereme trasu, kama nás vlastně chtějí tahat, zaplatíme a jede se dál.

Cesta nám parádně utíká a to se skutečně nikam neženeme. Fakt nechápu, proč se toho každý tak bojí. Kolo je nádherná záležitost! Hřebenovka nám skýtá výhled široko daleko a já se vyloženě kochám tím, co vidím. Fotím to zprava zleva. Tak tohle vidím poprvé děvčata. Děkuju.

Svišťíme směrem na Bělov (což byla malinká změna plánu, ale nikdo si toho vlastně ani nevšiml) a tady nás zaujmou malé předměty co divočí ve vzdychu. Koná se tady nějaký modelářský letecký den. To je štěstí, vidět něco takového. Hned to tam stáčíme a jde se do focení.

Ale dost bylo srandiček, je čas trajdat dál. Čeká nás ještě pěkných pár kilometrů a hlavně spousta zábavy, než dorazíme domů. V Otrokovicích si prožiju malinké, leč velmi příjemné déjà vu. Tady se toho odehrálo. Nezapomenutelná střední … No a místní cyklostezka? Tak to je taková lahůdka, jako pěti-hvězdičkový hotel, nebo grilované koleno ze Spyťáku. Dobře značené, skvěle provedené a projektované hlavou, takže i když jedete přes relativně velké město, nebo jeho průmyslovou zónu, připadáte si stále jako v přírodě. Má slova potvrzoval i provoz, ale i tak se mezi lidma dalo projet a nikdo neměl problém uhnout (na rozdíl od těch telátek co jezdí u nás). Pokračujeme přes Napajedla a znovu se na nás směje Baťák. Odsud už je to k další plánované zastávce na jezu ve Spyťáku jen kousek.

Znovu se na nás smějou lahodné nápoje a česnekové brambůrky. K tomu se přidala partička známých a nějaký pocestný co se ptal na cestu, takže řeč nestála. Ale pozor přátelé, už se nám připozdívá a čeká nás ještě jedna štace ve Starém Městě! Nasedat …

Říká se, že svět je malý. A já si říkám, že lidi co tyhle věci vypustí z huby jsou géniové. Náš plán byl už od začátku prostý. Zakončit tenhle výlet pivkem a klobáskou právě ve Starém Městě, na závodě veteránů motorek všeho druhu. Má tady totiž stánek jeden náš kámoš … a jak se ukázalo, není to jen náš kámoš, ale znají ho taky holky. Věřte nevěřte, svět je opravdu malý!

Kolo, řev motorů, voňavá klobása a dostatek tekutin. To si nechám líbit přátelé. Teď už nás nic nežene, tady už jsme doma. Pomalu to zabalíme a vyrazíme. Holky se od nás oddělí a jedou k domovině, no a já s Dušanem provedu totéž. Už to není daleko a na cestě mě hřejou nejen zážitky, ale taky ta klobáska, která už se dere ven :-D V Kunovicích se znovu půlíme a já, ostřílený cowboy zavátý stoletým prachem jedu sám, sám do západu slunce. Ale to by to nebyla sobota, aby se zase něco nestalo. Na výjezdu z Kunovic se přede mnou zjeví Honza Lekeš. Dnes nemohl s náma, ale co naděláme, tak se s ním projedu alespoň ten kousek domů. Završím tím nejen báječných 82 kilometrů, které jsme natrajdali, ale taky den plný pěkných zážitků, nových poznání, krásných výhledů a spoustou zábavy …

Výjezd už sice skončil, ale noc byla ještě mladá a já sám jsem nevěděl, jak zakončíme tenhle den, ale i to byla nakonec moc velká paráda. Tomo šoupl na oslavu narozenin „štěně“ na dvorek, vytáhnul gril, ujistil se, že přijedu a naložil dostatek masa … dovoluji si upozornit, že nejen kvůli mně :-D

Konala se u něj velká PÁRTY NA PLÁŽI!!! …

Zobrazit celý článek ...

Jedu cestou necestou ...

Ve Veselí nad Moravou dáváme první servis na benzinové pumpě. Hromadně dohustíme kola a pokračujeme po zdejších stezkách. Bzenec-Přívoz a naše druhá servisní zastávka. Dušan má nějaké problémy. Jeho 29“ rudá střela od GF neletí tak, jak by si přál. Zjišťujeme závadu na zadní kotoučové brzdě, kterou nejsme schopní na místě efektivně řešit, proto zadní brzdu odděláváme úplně.

Člověk je nezmar a i když je to vyložený povaleč, zažije kde co. Já mám momentálně to štěstí, že se „válím“ na kole a nejsem na to sám, spolu se mnou trajdá hromada dobrých přátel. Drtit desítky kilometrů sám a sám, to už mám za sebou a nebyl to vůbec žádný med, ale kdo chce něčeho dosáhnout, musí taky něco obětovat. Vždy.

Já obětoval bytí. Jen si vzpomeňte, věděl o mě 4 – 5 let zpátky u nás v Ostrohu někdo něco? Jistě, rodina ano, ale vrstevníci mě klidně mohli považovat za mrtvého. Když na některé chvíle (povětšinou jízdy o samotě, jen se servisním autem za prdelí, případně nějaké maratony) teď vzpomínám, označuju to za dobu TEMNA, jak kdysi napsal jeden náš klasik. Ale kupodivu i toto období má své kouzlo. Mnoho lidí takto žije a dosáhnou vysoko. Mnoho lidí si to zkusí a čas od času se k onomu bytí vrátí jen pro ten pocit … moci?? Nedokážu ty pocity moc dobře popsat, člověk musí vědět, co se snažím říct. Musí vědět, co mu to dělá nejen s tělem, ale hlavně s myslí a vůlí.

I já bych se chtěl zkusit vrátit. No a není to zase tak vzdálená budoucnost. Dlouho jsem o tom přemýšlel, dlouho se mě na to lidé ptali, ale nejvíce mě k tomu naklonil souhlas od Petry a taky zpráva od člověka, ke kterému v tomto vzhlížím. Je to fakt dravec! Při našem „rozhovoru“ zmínil něco takového …

yo, zkusím IM ještě někdy dát :-)

Pokud se vše podaří tak, jak si to plánujeme, chtěl bych příští rok vydupat JUVACYKLO maraton Chřiby 2011 a vyšperkovat si obtížnost tím, že pojedu na 29“ šípu od SUPERIOR-u. Nebude to sranda a bude to bolet, protože nechci troškařit a chci se něčím „blejsknout“. Co když to bude naposledy?

Letošní ročník byl vynikající nejen obsazením, ale i počasí přálo a i přes to stoupák k rozhledně vyšláplo jen 7 závodníků, zbytek šel do „tlačenky“. To ale nejsou jediné ukazatele. Ten závod je zkrátka jedinečný.

Ale zanechme rozmluv a skončeme snění. Chci vás v tomhle článku taky trošku pobavit a poučit, proto se pustím do jednoho z našich zcela výjimečných nepodarků. Tahle epizoda se udála 2. května 2010. Příjemný slunný den na jižní Moravě s tradičním mírným vánkem. Cesty občas malinko zablácené od dešťů z dnů předešlých. Dobrá nálada a nohy v plné síle. Já, Dušan a Honza si to trajdáme směr Hodonín a pak kdo ví kam dál … tedy alespoň takový byl plán. Nádherná idylka.

Ve Veselí nad Moravou dáváme první servis na benzinové pumpě. Hromadně dohustíme kola a pokračujeme po zdejších stezkách. Bzenec-Přívoz a naše druhá servisní zastávka. Dušan má nějaké problémy. Jeho 29“ rudá střela od GF neletí tak, jak by si přál. Zjišťujeme závadu na zadní kotoučové brzdě, kterou nejsme schopní na místě efektivně řešit, proto zadní brzdu odděláváme úplně.

Po 200 metrech na to Dušan samozřejmě přestal myslet (kdo by nepřestal, brzdu berete jako jasnou věc) a snaží se tou brzdou přibrzdit do jedné ze zatáček. Je to ale matador a kočíroval to v pohodě i bez onoho přibrždění. Kilometry nám teď naskakují jedna báseň. Jsme přeci v bájném „hodoňáku“, ráji všech cyklistů, bruslařů a chodců s jejich mazlíčky. Jen si vzpomeňte, tenhle les a zdejší stezku už jsem vám popisoval minule.

Jedeme si tímhle rájem a po nějakých 10km dáváme nucený třetí pit-stop. Dušan má defekt. Všechno mám, oprava půjde jak po másle. Teda až na to, že měl Dušan nový, poměrně vysoký sjezdový ráfek, ze kterého šel hodně obtížně sundat plášť. Ale podařilo se, to zas né že né. Díru máme hned a je malá, takže lepíme. Zkusíme nahustit a ejhle, je tam druhá … třetí, čtvrtá …

To už nebyl plášť, to byl cedník. Cesta sem nám trvala 55minut. Lepení nám trvalo hodinu a půl a stejně to ještě nebylo hotovo (čekám tady kritiku, že mám vozit 29“ duši, ale ta by nám stejně nepomohla, protože jak se pak zjistilo, problém byl úplně někde jinde). Jak jsme si tam tak smrděli stále na jednom místě, začalo tam být čím dál víc komárů. Šílené. Nevěděl jsem jestli mám lepit, nebo plácat. Na druhý den jsem měl nohy jeden velký kousanec. Vzdáváme boj s větrnými mlýny a Dušan s Honzou jdou pěškobusem směr Rohatec. Já to obracím a sám to drtím směr domov pro auto a pak pro ně.

Nemyslím si, že na téhle vyjížďce je něco špatného. Takové věci se prostě stanou a člověk s tím nic nenadělá. Přinejmenším já jsem si po cestě domů pěkně hrábl a i Dušan, kterého to mrzelo asi nejvíc, protože kousek od místa, kde jsem je naložil měl defekt i den před tím, se nakonec v Ostrohu u pizzy uklidnil a vzal to sportovně.

Takže přátelé … Kolu zdar a ať vám drží plné duše =)

Zobrazit celý článek ...

Dokolečka dokola ...

Čeká nás malinko terénní sjezd a průjezd přes Mistřice, za kterýma se dáme opět nahoru do kopce, kde se na nás směje Rovnina. Kousek od vrcholu cvakneme jednu společnou s výhledem někam k Topolné a trajdáme.

Další z našich výletků. Název vám již sám o sobě ledacos naznačí, ale pojďme pěkně popořadě, ať si to užijete jako já a případně vyrazíte stejným směrem. Tahle sranda se odehrála 24. dubna 2010 a bylo to vyloženě duální záležitost. Na tuhle strastiplnou cestu jsem totiž vyrazil jen já a Honza Lekeš. Honzova příprava byla obrovská, jak dokládají následující obrázky. Já jsem to vzal poněkud vlažněji a spokojil se s tím, že mám pití.

Start byl jako již tradičně v Uherském Ostrohu a odsud alou stezka směr Ostrožská Lhota. Pohodlná jízda, byť se nám vítr motal na všechny strany. Dalo se to ale přežít. Drželi jsme se na stezce i po Lhotě a pak frčeli směr Hluk a odsud Dolní Němčí. Všechno bylo fajn a když bylo třeba hnát to po hlavní, tak nebylo čeho se bát, provoz byl téměř nulový. Co mě ale zaskočilo je absolutní nezájem města hluk nějak poukázat na novou stezku právě z Hluku do Dolního Němčí. Můžu vám říct, že ta stezka vypadala fakt parádně, byť ještě není osvětlená, ale cestou přes Hluk není jediný ukazatel kde na ni navázat!! Když se udělala ta mizerná stezka na které trpíme mezi Ostrohem a Novou Vsí, tak už na druhý den rozhazovala naše „rychlá rota“ značení po celém městě a když si budete malinko všímat, tak zjistíte, že na to, jak se dostat na stezku směr Veselí či Nová Ves narazíte opravdu na každém rožku. A to je dobře!! K čemu je mi stezka, kterou zná jen člověk co tam bydlí.

No ale jedeme dál, nebudeme to zdržovat. Z Dolního Němčí do Nivnice se jelo malinko nepříjemně, protože cesta je tady úzká a aut haba-kuk, ale podařilo se nám projet bez úhony a okamžitě jsme začali hledat, kde že je ta nová stezka z Nivnice do Uherského Brodu. Značení taky nic moc, ale nakonec přeci jen jeden ukazatel u té hlavní byl, takže hurá na to.

Zpracování vynikající. Tahle stezka je velice podobná té, která je mezi Starým Městem a Kostelanama. Vypadá to jako „pražce“, ale nejsou to pražce, spíš nějaké betonové odlitky, nebo co. Jede se po tom skvěle nejen na kole, ale hlavně na bruslích.

Nastala doba toulek po Uherském Brodě a menší zastávka v hospůdce a rychlá občerstvovačka. Dal jsem si dvě červené limonádky a znovu nasedáme. Jedeme směrem na Drslavice a Hradčovice. Zdejší stezko-kopec je pověstný a mluví o něm kde kdo, takže jdeme do toho. Značení stezky je tady opět na dobré úrovni, takže pokračujeme a stoupáme bez obtíží (za to s velkou dřinou, je to opravdu pekelný stoupák). Cesta se nám s každým šlápnutím mění a rázem je z toho jen jakási polňačka zpevněná odpadem ze staveb atd. O kus dál už ani to ne a jede se po regulérní polňačce a za větru. Asi po kilometru už jsem byl opravdu vydatně napapkaný prachu a kolo vypadalo, jak kdybych bojoval s dunama na Sahaře. Neřeším, zaprší a je to pryč. Za to Honza, ten bude mít doma práce. Leští kolo víc než naše mamča nádobí.

Na vrcholu si užíváme výhledu a poprvé fotíme nějakou tu vzpomínku z cesty.

Čeká nás malinko terénní sjezd a průjezd přes Mistřice, za kterýma se dáme opět nahoru do kopce, kde se na nás směje Rovnina. Kousek od vrcholu cvakneme jednu společnou s výhledem někam k Topolné a trajdáme.

Kolem rozhledny bylo asi tisíc lidí, takže nezastavujeme a jdeme na pořádný terénní down-hill do Mařatic. Užijeme si známou neznámou uherskohradišťskou panorámu a najíždíme na stezku do Starého Města. Odsud už to každý zná. Při Moravě do Kostelan, odsud stále dál a dál směr Nedakonice, Polešovice, Moravský Písek a domů.

Tahle trasa nám přičetla k dobru našich tachometrů něco málo přes 80km a i když to vypadá, že se nic moc nedělo, tak především ta střední část byla nejen těžká, ale i nádherná. Nedokážu posoudit, za jak dlouho to ujedete. Mě hnal Honza na své devětadvacítce (stále ještě maximálně naspeedovaný z nového kola) a dali jsme to za 3 hodiny 17minut, na což jsem doma nevěřícně čuměl, ale bylo to tak. Nebojte se nic přátelé, já ho vydivočím za vás a on nakonec bude použitelný pro společné ježdění, uvidíte.

Zobrazit celý článek ...