Pošesté jsem vyjel nahoru a s obavami se pustil dolů. Zlomilo mě to asi v polovině sjezdu, kdy jsem se přistihl, jak na to sice nemyslím, ale jak křečovitě držím řidítka, drkotám zubama a nohy mi poskakují jako by chtěly někam odejít …
Je neděle 6. Března 2011 a já se probírám do slunného, leč větrného dne. Dopoledne pošmrdolím kde co, ale nakonec stejně spadnu do jakési nostalgie nicnedělání a tak je třeba konat. Po obědě vyrazím a nebudu nic vymýšlet, dám si Anton.
Pravda, odstartoval jsem až 2 hodiny po poledni, ale i tak jsem si říkal, že to nemůže být takový rozdíl. Asi ani nebyl, ona prostě jen ještě byla zima =)
Tuhle projížďku mám rád, začal jsem s ní již vloni (více v článku „Děda Lebeda … alias Antoníček 5x jinak) a hodlám s ní pokračovat i do budoucna a onu laťku posouvat stále výš a výš. Když vyjíždím z Uherského Ostrohu, je to do Blatnice stále mírně ve stoupáku a dostanu se poměrně rychle do varu. Ono je to i potřeba, protože pak to přijde a praští vás to jak lopata přes paprče.
Převýšení 165metrů na dvou kilometrech, to už se dá považovat za slušný kopec. Navíc si můžete vybrat mezi silnicí a terénem, takže tohle je ideální tréninkový trenažér a vůbec vám nebude vadit, že vlastně jezdíte stále dokola.
První výjezd byla hrůza. Nic naježděno, natož nastoupáno. To byly tepy. No ale ono je to jako s plaváním, když už to jednou umíte, stačí chvilka a dostáváte se do toho, takže druhý výjezd už byl o poznání lepší a do třetího už jsem šel dokonce i s radostí.
Co naplat, když tam člověk vyjede, musí i dolů a to byl ten den kámen úrazu. Oblečený jsem byl dobře, ale i funkční prádlo a všemožné vychytávky vám začnou být v momentě, kdy z vás leje víc jak když prší, úplně na nic. Třetí sjezd už mi zkrátka byla kosa.
Zatnul sem zuby a ještě to dvakrát otočil, vždy jsem se zahříval představou, že jakmile budu dole a začnu stoupat, bude teplíčko, ale pátý sjezd už jsem se hodně trápil a začalo to ve mně hlodat … tam vzadu …
Pošesté jsem vyjel nahoru a s obavami se pustil dolů. Zlomilo mě to asi v polovině sjezdu, kdy jsem se přistihl, jak na to sice nemyslím, ale jak křečovitě držím řidítka, drkotám zubama a nohy mi poskakují jako by chtěly někam odejít …
Sjel jsem dolů a rovnou zamířil k domovu. I tak to bylo proti větru trápení a domů jsem přijel zničený jak po maratonu. Takhle všelijak už mi dlouho nebylo …
Ale žádný strach!! Během 14 dnů plánuju třetí část ságy Peťa a Anton, takže uvidíme, jestli se překonám, nebo budu máčkařit. Prozatím jsem se tímhle výkonem zastavil na 900 výškových metrech.
0 komentářů:
Okomentovat