Šmrncnul sem to na Smraďavku, odsud do Boršic a tady mě napadl nejblbější nápad onoho dne. To jsem v tu dobu ale ještě nevěděl. Namísto klasické trasy jsem si cestu domů chtěl zpestřit a řekl jsem si, že to vemu přes Tučapy. Nějak jsem se ale zamyslel a ejhle, odbočka dávno za mnou a přede mnou Stříbrnice. Zpět nejedu, razím dál na Medlovice, když už nic, je tu fajn hospoda … která mi byla osudná.
Troufám si říct, že současné počasí nutí již i největší odpůrce strhnout z kola cedulku „Zimní doba hájení“ a vyrazit ven. Vyrazit opět po tom dlouhém skoro zimním čase (já sníh neviděl pomalu vůbec a tak pro mou maličkost opět nastal jeden z těch teskných roků, kdy jsem si ani sněhuláčka nepostavil) a ochutnat onu svobodu, kterou kolo skýtá je něco neskutečného. Uvolňujícího. Uklidňujícího. No a především čím dál více společenského, což je dobře.
To, že „tam venku“ potkáváme různé lidi a jen tak je míjíme, je pro nás naprosto normální. Když se ale dostaneme na jakýsi vyšší stupeň bytí v tom, co tak rádi děláme, začneme chápat, že v tom nejsme sami. Netuším kde se to v těch lidech, které jsem v den mého prvního výjezdu (neděle 6. února 2011) potkal vzalo, ale 90% mi odpovědělo na pozdrav. Dokonce i „Lídlový taťka s mamkou“, jak já jim říkám (poznáte je hned, oba jedou ve stejném, zajisté velmi pohodlném a funkčním polyesterovém NO-NAME stejnokroji).
Nebudu tady laborovat nad tím, že takový čas/nečas naznačuje, že jsem potkal pouze opravdové cyklo-fajnšmekry, kteří zdraví již déle než já. To bych si pokazil všechnu tu radost. Tohle mě prostě těší. Vidět ten zájem a tu zpětnou reakci. Takhle by to přece mělo vypadat. Mávnout lidem se kterýma „jedu na stejné lodi“.
Dost vykecávání, jde se jezdit.
Jako cíl své první vyjížďky pro rok 2011 jsem si vybral místo, na které jsem se po hříchu vloni nedostal ani jednou. Hrad Buchlov. Pro mnohé celoroční srdcová záležitost.
Vyrazil sem z Uherského Ostrohu směr Uherské Hradiště, Staré Město, Kostelany nad Moravou, Nedakonice a Boršice. Pohodové tempo, vše pěkně po cyklostezce, tak jak to mám rád. Přes Boršice jsem si lupnul první lehčí stoupání a před Smraďavkou tradá do Buchlovic. Nastala první doba MAXI tepů. Fuj! Naštěstí je to tady kus i z kopce, takže oddych byl. Buchlovice jsem profrčel zkratkou a střihnul si to lesem a po kolena ve sněhu směr BISTRO TRAMP. Když sem se z lesa vyřítil na místní parkoviště obalený sněhem, jeden z motorkářů vypustil hlášku ve stylu : „Sem vám říkál, že už taje, sa podívajte, aji sněhuláci už mizijů z hor.“ Což mě celkem pobavilo … teda jen do doby, než na mě ten sníh roztál.
Z TRAMPa je to po cestě na Buchlov relativně v pohodě. Lesem jsem to znovu riskovat nechtěl, už tak jsem byl celý promočený a sněhu bylo ještě opravdu dost, takže by nastala „tlačenka“ do kopce a ta by v kotníkových botkách nebyla zrovna příjemná. Proto tedy vzhůru dolů po hlavní.
Nastal druhý výšlap k vytouženému cíli. Dokonce vylezlo i sluníčko, takže jsem si to fakt užíval a nahoře si řádně oddychl.
Čas se mi ale už pomalu krátí, chci ještě něco málo najet, než bude tma, takže nahoře přiobléct a šupem dolů. I tak nebyl ten sjezd nic moc, byla kosa jak z nosa, ale co se dá dělat … U nájezdu na hlavní míjím policejní hlídku dopřávající si kafíčko ve vyhřátém autě … jen se usmáli a cinkli si skleničkami … pohodáři.
Šmrncnul sem to na Smraďavku, odsud do Boršic a tady mě napadl nejblbější nápad onoho dne. To jsem v tu dobu ale ještě nevěděl. Namísto klasické trasy jsem si cestu domů chtěl zpestřit a řekl jsem si, že to vemu přes Tučapy. Nějak jsem se ale zamyslel a ejhle, odbočka dávno za mnou a přede mnou Stříbrnice. Zpět nejedu, razím dál na Medlovice, když už nic, je tu fajn hospoda … která mi byla osudná.
Zastavil sem u hospody na rychlou občerstvovačku a ejhle, jen co slezu z kola mě dva „indiánští“ spoluobčané drapnou za batoh a lupou do mě co se do mě vejde. Je fajn mít helmu, asi to bolelo víc toho za mnou, než mě. No a ten přede mnou byl taky opatrnější hned poté, co dostal cyklistickou botou do holeně. Každopádně mě zachránili dva borci, co na ně vyletěli z oné hospody, kam jsem se původně chystal. UF!!!
Celý požmoulaný okamžitě nasedám na kolo a prchám. Vůbec mi to nejde. Jen se stále otáčím, jestli za mnou nevyrazili autem nebo tak něco a nejedou si pro mě … na cestě už dýl nebudu. Garmin ukazuje nějakou „bokovku“ mezi městy Újezdec a Vážany. Bahnitá polňačka, tady mě nikdo hledat nebude .. jedu. Přehrkal sem to do Vážan a konečně se trochu uklidnil. Už budu doma.
Sjezd Vážany, Polešovice jsem si ani neužil, teď už sem prostě jen letěl domů, takže jsem se ani nenadál a byl jsem v Moravském Písku a konečně i doma.
Osobně jsem pro kde jakou hloupost a zpestření a se mým neužitečným talentem na hlouposti si na kole vždy užíváme, ale doufám, že tyhle talenty už mám na hodně, hodně dlouhou dobu vyčerpané a čeká nás na kole zase jen to hezké.
0 komentářů:
Okomentovat